Na Hrádku prý býval strašný řev a mňoukání, zkrátka pekelný rámus. A nikdo by tam tudy proto v noci nešel ani za nic. Zedníci, ti byli vždy plni kuráže, když dostavěli domy, ale přesto se tam žádný nechtěl jít podívat. Až jeden byl tak zvědavý, a proto řekl, že tam půjde, všichni mu to rozmlouvali, ale on dělal hrdinu a že má pro strach uděláno. Nevěřili mu, ale přece se tam k ránu asi tři vydali a našli jej tam poškrábaného až do krve, i šaty měl roztrhané. Když se vzpamatoval, vykládal jim, že to bylo hrozné: „Když jsem tam přišel, bylo ticho a nikde se nic ani nehnulo. Sedl jsem si, čekal a usnul. Vzbudil mě strašný rámus a řev. Kolem sedělo plno koček a mezi nimi i velký černý kocour. Oči měl červené jako žhavý uhel. Jako kdyby to byl sám Luciper. Strašně mňoukal a mně to přišlo, jako kdyby mi říkal: „Kdyby věděl, že tu jsme, přiběhnul by a rozehnal nás. Nikomu nic neříkejte nebo nás prozradíte.“ Chvíli jsem to poslouchal, pak jsem vzal klacek a snažil se je rozehnat, ale skočily na mě a takhle mě zřídily.“
A na památku se tomuto místu říká Kočičina.