Podle vypravování starého komorníka, který sloužil svým pánům přes 50 let, zjevovala se Bílá paní na zámku opakovaně. Usmívala – li se, ohlašovala narození. Tvářila – li se smutně, věštila neštěstí. Někdy také dávalo velkým rámusem najevo nespokojenost. „To jednou,“ vypravoval komorník, „jsem seděl se starým pánem v rohovém obývacím pokoji. Na třebíčské věži právě odbíjela jedenáctá hodina, když ve vedlejších pokojích nastal velký hluk, jako když někdo zprudka otevírá dveře. Oba jsme vstali a šli se podívat, kdo tam je a co se tam děje. Procházeli jsme jedním pokojem za druhým, ale nikde nikdo, jen všechny dveře byly otevřeny dokořán. Dotazovali jsme se služebníků, ale žádný z nich předtím do pokojů nevstoupil.
Tato událost se opakovala tři noci po sobě. Všichni jsme věřili, že Bílá paní nebyla s něčím spokojena. Už jednou se tak stalo, když vytrestala zámeckou služebnou, která si tropila smíchy z jejího oblečení na obraze. Tenkrát nastal velký lomoz a ten postrašil služebná děvčata tak, že utekla, až na tu, která se o Bílé paní špatně vyjádřila. Dívka zůstala stát jako přimrazená, jenom usedavě plakala a naříkala. Když Bílé paní před obrazem slíbila, že už nikdy se jí nebude posmívat, kouzlo náhle pominulo a nešťastné děvče mohlo utéci z knihovny ke svým kamarádkám. Od té doby už se nikdo v zámku neopovážil o Bílé paní špatně mluvit.“